Řešil to přede mnou každý hejtman už víc jak dvacet let, ale nikdy se to nepodařilo dotáhnout. Až teď. Změní se stará pravidla financování krajů, kvůli kterým je Jihomoravský kraj dlouhodobě podfinancovaný. A je to vidět, třeba na těch silnicích. V květnu návrh na férové financování schválila vláda a míří to do parlamentu, kde by to mělo projít. Tohle bude největší věc od vzniku krajů.
A na co že potřebujeme víc peněz? Třeba právě na silnice. To, že jsou ve špatném stavu ví každý, kdo tu jezdí. Dostat je do normálního stavu bude ještě trvat. Ale makáme na tom a snad to bude vidět. Ve vedení kraje jsme od konce roku 2020. Každá volná koruna šla do silnic. Dáváme do nich rekordní částky a děláme nejvíc staveb v historii.
Obchvat Čebína, obchvat Blučiny. Čebín už je hotový a Blučina už se brzy začne dělat. Bude to největší dopravní investice v historii kraje. Obchvat Čebína stál 570 milionů. Půlku jsme dokázali sehnat z Evropské unie. Obchvat Blučiny vyjde skoro na miliardu.
Tohle jsem nikdy nesliboval, protože tohle dělá stát. Ale jestli se ptáte, kdy to bude, tak o dálnici na Vídeň se píše, že by měla být v roce 2030 – tak já si přidám dva roky a budu pořád spokojenej. A na Svitavy? Některé úseky se mají začít za dva roky. Už jsem slyšel, že by to mělo být hotové 2032, ale tady bych byl opatrnější. Jednoduché to rozhodně nebude.
Jména nesou po odrůdách vína, které se u nás pěstují. Ale hlavně jsou to moderní vlaky se vším, co k tomu patří. Klimatizace, wi-fi, bezbariérový nástup. Tohle se nepovedlo žádnému jinému kraji. Získali jsme na ně obrovské peníze z EU. Nákup chystalo předchozí vedení. Díky naší podpoře to prošlo a dotáhli jsme to.
Pro lidi po mozkové mrtvici, po úrazech mozku nebo míchy nebo s vrozenými vadami jsou v Česku jenom tři neurorehabilitační zařízení. Žádné z nich není na Moravě. Proto vzniká Sanatorium Pálava. Největší investice kraje za čtyři roky a po řadě let první nové zdravotnické zařízení.
Není vidět, ale má velký smysl. Konečně jsme se pohnuli z místa a začali jsme po desítkách let řešit zdravotnictví. Vznikla servisní organizaci pro naše nemocnice. Řeší společně kyberbezpečnost, připravuje společné nákupy zdravotnického materiálu a další věci. Prostě aby všechno fungovalo.
Tady se toho taky udělalo hodně. Nové zázemí pro ty, kteří jezdí zachraňovat život. Šumná, Hustopeče, Kyjov, Slavkov, Veselí nad Moravou, Mikulov, Bučovice, Boskovice.
Zase jsme v něčem jako kraj první a další kraje nás následují. Začali jsme na středních školách tvořit lycea. Mladí totiž mají zájem o technické obory, ale někdy mají strach, že jim to zavře dveře, pokud budou chtít na vysokou. A lycea tohle dávají dohromady. Je tam dost techniky a odborných předmětů, ale taky všeobecné vzdělání. Po dostudování můžete jít jak do praxe, tak pokračovat na vysokou školu.
Co si budeme říkat. Největší poptávka je po gymnáziích. Proto něco děláme i tady. Otevíráme nové přírodovědné gymnázium v Brně na Pionýrské a podpořili jsme vznik Ekogymnázia a církevního gymnázia Filipka.
Přírodovědné gymnázium Pionýrská
Ekogymnázium, Filipka
Spolu s Brnem jsme získali prestižní ocenění Evropský region pro podnikatele 2024 od Výboru regionů EU. Jsme jediný region v ČR, který tuto cenu dostal.
Start-upy, vývojová centra světových technologických firem, inovativní podnikání… tohle je Brno a okolí. Díky Jihomoravskému inovačnímu centru jsou tady skvělé
podmínky a patříme mezi nejinovativnější regiony v Evropě. Je to tak, jak to vyšlo ve speciálním vydání Forbes Next – Mozek česká je na jižní Moravě.
Máme data, máme technologie a moderní přístupy. Jenže zatím tohle fungovalo jenom v byznysu. My to chceme přenášet do veřejné správy. Proto jsme založili Jihomoravskou inovační agenturu. A co dělá? Například tyhle projekty:
Nežije se všude stejně, ani na jižní Moravě. Víme to a máme na to i data. Studií na tohle téma už bylo dost, ale nikdy se nic nestalo. Pořád se jenom mluví. Až teď. Vytvořili jsme speciální pomoc pro ohrožené regiony – Znojemsko, Hodonínsko a Velkoopatovicko. Dáváme peníze na výstavbu bydlení, zasíťování pozemků, zřízení prostor pro podnikatele. Financujeme motivační programy pro nové podnikatele nebo lokální agentury cestovního ruchu. Nezachrání to všechno, ale chceme ukázat i státu, že to jde a že má smysl dělat cílenou podporu pro tyto znevýhodněné části země. Třeba se konečně někdo inspiruje.
Začali jsme spolupracovat s obcemi na výstavbě bytů pro seniory, sociálně znevýhodněné a podobně. Někdy totiž stačí pomoct a obce do toho jdou a vzniknou tak byty přímo tam, kde lidi žijí.
Tohle taky není vidět, ale cítit to je. Začali jsem totiž financovat sociální služby bez ohledu na to, kdo je zřizuje. Vyrovnání plateb je prostě fér, zvlášť v téhle oblasti.
Jižní Morava patří mezi regiony, na které nejvíc dopadá sucho a změny klimatu. Proto jsme založili Cenu za krajinu, kde oceňujeme ty nejvíc inspirativní projekty a proto taky do přírody dáváme víc peněz, než dřív.
Tohle není jenom o ekologii, ale i o energetických úsporách na krajských budovách. Už máme 22 elektráren s výkonem 186,18 kWp. Chystáme dalších 19 v nejbližší době. Do pěti let jich bude 250 a pokrýt by měly 20 % roční spotřeby krajských budov.
Pamatujete si to ještě? Já hodně. Někdy se říká, že prvních sto dní by mělo mít nové vedení kraje trochu klidu. Jenže my jsme neměli ani to. Blížil se druhý lockdown. Stoupají čísla nakažených. Chodí reporty, jak se plní lůžka na JIPkách. Objevují se zprávy o mrtvých. Ještě jsem ani nebyl zastupitelstvem zvolen do funkce a tehdejší hejtman Šimek mě pozval do krizového štábu. Vypadalo opravdu špatně. Řešilo se, jestli se začnou převážet pacienti na BVV a zřídí se polní nemocnice, protože ty normální nemají kapacitu. Prostě hodit do vody a plav. Dobře to dopadlo. Nemocnice nebyla potřeba a využili jsme to později jako očkovací centrum. Uf. Ještěže je tahle doba pryč.
Čtvrtek 24. června 2021. Předávám ocenění v Salonu vín ve Valticích. Kolem začínají pípat mobily. „Vzalo nám to střechu,“ šeptají kolem. Myslel jsem, že přišla další silná bouřka a ulétlo pár tašek. Jenže pak přišla SMS od hasičů i na můj telefon. Tornádo. Cože? Sedáme do auta. Všude tma. Dostali jsme se jen do půlky Moravské Nové Vsi. Převrácená auta, polámané stromy. Kostelu chybí věž. Venku lidi. Scéna jako z apokalyptického filmu. Zpátky do auta a do Brna. První krizový štáb. Nejintenzivnější dva měsíce za celé čtyři roky. Obrovská tragédie, smutek, pláč, únava, vyčerpání… Ale taky obrovská hrdost. Na hasiče, záchranáře, policisty, vojáky, dobrovolníky a všechny lidi, kteří pomáhali. Po tom nejhorším přišlo to nejlepší. Nikdy jsem nezažil takový pocit sounáležitosti. Na tohle nikdy nezapomenu.
Rusko napadlo Ukrajinu. Ráno čtu pořád dokola zprávy a nemůžu tomu uvěřit. Válka. Pár set kilometrů od nás. A pak to přišlo. Ze zpráv v mobilu se stala realita. Na bleskově
nachystané Asistenční centrum na BVV přišli první lidé, kteří utíkali před válkou. Staří lidé, ženy a děti. Čtyřicet tisíc lidí. Po pár dnech už to byla rutina, tak to prostě chodí. Ale když jsem viděl ty první rodiny, tak prostě máte slzy v očích. Ale zvládli jsme to. Ubytování a všechny další věci. Na tohle taky můžeme být hrdí.